Je slunečné říjnové odpoledne. V sadech a zahradách pilně pobíhají česači ovoce a jásají nad bohatou úrodou. Poklidnou pohodu na okamžik přeruší dívčí pláč. „ Co se ti stalo, Maruško ?“ ptá se své malé pomocnice děda. Holčička se sklání nad kopicí jablek, kam právě přisypala další košík, a vzlyká : „ Mně sklouzl s prstu prstýnek, ten, co se na slunci tak pěkně třpytil !“ „Tak s ním se rozluč,“ radí jí trochu zlomyslně bráška Pepík, „zahlíd jsem tady zrovna straku. Ta si tvůj prstýnek určitě odnese do úkrytu.“

Dědeček vidí, že musí zasáhnout. Posadí si uplakanou vnučku na kolena a vypravuje: „Straky opravdu sbírají všechno lesklé, na co narazí. To věděli lidé už v dávných dobách i tady u nás, protože řeka Otava, do které chodíme v létě pro vodu, byla zlatonosná, a tak se jim občas stalo, že drzá straka ukradla jejich skromný zlatý výdělek. Brzy odhalili zálibu těchto ptáků a dokonce si jejich jméno vtipně vybrali za svou přezdívku. Když se večer vraceli od řeky do svých chýší mnohdy s prázdnou, ptávali se jeden druhého: „Tak co, Strako, nic?“. „Kdepak, zase nic“, odpověděl mu oslovený. A protože rýžování zlata na řece zaměstnávalo stále více lidí, vystavěli na jejích březích v dávných dobách osadu, která dostala příznačné jméno – Strakonice.“

Maruška už nepláče. Tenhle příběh přece za jeden prstýnek z pouti stál.

Lucie

Pivovarská

25.9.1993

Hraniční 237, Strakonice 2, 386 02

ZŠ Dukelská

Souhlasím se zařazením mých osobních údajů do databáze soutěžících a s případným zveřejněním textu.